Září 2013

Setkání na Povrchu

15. září 2013 v 21:49 | Hana Adámková |  Moje tvorba
Sedím na lavičce a koukám na poklidnou hladinu Temže. Snažím se tvářit přirozeně, ačkoli se mi útroby svírají trémou.
Na mém rameni náhle přistane něčí ruka. Uvědomím si, že jsem ho ani neslyšela přicházet. Tréma, ta je rázem pryč, při pohledu na chlapce, kterého mi popisoval Drake.
"Charlie," oslovím ho smyšleným jménem. Styxové mají uši všude.
"Rád tě vidím, Vivian." Horší jméno už vymyslet nemohl? Obejme mě a pak se vydáme k nedaleké cukrárně.
Když se usadíme do boxu ke zdi a servírka každému donese kopeček zmrzliny, Will mi položí ruku na stehno. Trochu se zachvěji, přeci jen není zcela k zahození. Takový roztomilý albínek. A přestože vím, že jsme tu kvůli Drakeově smrti, musím si přiznat, jak ráda ho poznávám. Stisknu jeho ruku a věnuji mu úsměv.
"Jaké to tam je?" zeptám se a myslím tím samozřejmě rub Země, planetu uvnitř planety, ten Ztracený svět v Podzemí.
"Nádherný," pronese a jeho oči se zatoulají kamsi do vzpomínek, "když nenarazíš na havěť." Jeho výraz ztvrdne a úsměv se vytratí.
Odtáhnu ruku a on si zcela přirozeně zastrčí do kapsy malé zařízení, které mi tu pro něj nechal náš společný přítel. Nevím k čemu je dobré, ale jak znám Drakea, určitě to Will využije.
"Díky za schůzku, tak zase někdy," prohodí Will po chvíli.
Je vidět, že má na spěch, zvedne se a hned zmizí. Myslí si, že jsme se viděli poprvé a naposledy. Ale to mě, hoch, ještě nezná.
Lítostivě opustím roztávající se zmrzlinu a vyjdu na ulici, kde vytáhnu GPS navigaci a na displeji hledám červenou tečku. Hned, jak ji spatřím kráčet po Park street, se v duchu zaraduji. Will na to malé překvapení, které jsem mu přišpendlila na kabát dosud nepřišel.
Myslíš, Wille Burrowsi, že bych si tě nechala pláchnout a dál seděla doma na zadku, zatímco pode mnou zuří válka?
To se pleteš!
Vykročím vpřed.

Co mi vadí na sériích, aneb, autoři, ušetřte mě!

9. září 2013 v 20:31 | Hana Adámková |  Psaní o psaní a o životě
Miluji knižní série! Když se mi první díl zalíbí, vrhnu se natěšeně na pokračování. Mé oblíbené postavy se potýkají s dalšími problémy a já si mohu užít ještě nějaký ten čas s nimi. Když jsem do série zaláskovaná, odradit mě může jen velice málo věcí.

Ze série se stane fraška!

Díl od dílu je to čím dál horší. Nesmyslné natahování knih, jen aby z toho autor vyždímal ještě prachy. Příklad, který mluví za vše jsou Upíří deníky. Přečetla jsem jich asi deset, a přemýšlím o tom, že rezignuji. Už mě nebaví, jak se Elena, ta dokonalá blondýnka, nemůže rozhodnout mezi chlapy, jak je příběh natahován a natahován, až je řešení problému po XXL dílech v nedohlednu. Nudá!

Do toho se může vměstnat ještě další faktor, aneb to, že mě styl autorky už přestal bavit. Neustálé okecávání už prostě není in. To samé bych mohla tvrdit například o sérii Andělé. To neustálé kňourání hlavní hrdinky a její sáhodlouhé myšlenkové procesy o tom, jak je její kluk dokonalý a jak si jsou souzeni….jojo to už přece vím! Tak takhle se natahuje kniha co!

A tím se dostávám k dalšímu bodu: Opakování až do zmagoření!

To mě zrovna dnes velice naštvala Richelle Mead. Právě čtu třetí díl Vampýrské Akademie a nevím co s ní. Tahle knižní série mě opravdu nadchla a tak jsem si hned po dočtení prvního dílu koupila i zbytek příběhů o Rose a Lisse. Ale ejhle. Hned na začátku druhého dílu máme kapitolku, kde je shrnut celý díl předchozí. No dobrá, chápu že kdysi asi čtenáři museli čekat nějaký ten pátek, než autorka nadatlovala další díl a tak potřebovali trochu oprášit paměť. Tak jedem dál. Popisy druhů vampýrů, kdo jsou to dhampýři, Morojové, Strigojové, jak se z vás stane Strigoj, bla bla bla… To už jsme přece pochopili už v prvním díle! No fajn, fajn! Někdo to možná pozapomněl, neškodí si to zopakovat. Začátek třetího dílu. To samé. Stav: smiřování se s autorčinou potřebou vysvětlování vše milionkrát, jako pro blbce. Polovina třetího dílu: Já vím, kdo jsou krvavé děvky!!! Stav: Je mi dost šoufl, můj mozek protestuje. Začnu tyto pasáže přeskakovat!

Takže vás, milý autoři, snažně prosím, ušetřte mě!

Ušetřte své čtenáře, nebo o ně přijdete.


Nebo vás to neodrazuje číst dál? Co vás donutí odložit knihu a říct si "nikdy víc"?