Vlčí zkouška

16. srpna 2013 v 13:37 | Hana Adámková |  Moje tvorba
Vlčí zkouška je povídka, kterou naleznete i v tištěné podobě v osmém soutěžním sborníku internetové literární soutěže Rytiny. V pravidlech jsem nikde nenašla, že bych povídku nemohla publikovat po jejím otištění, takže to snad nebude vadit :)


Naša se vyhoupla na vrchol zídky a automaticky se přikrčila, aby jí nezpozorovaly zámecké hlídky. Anoan šplhal hned za ní. S funěním se vyškrábal na zídku vedle Naši, mohutně popadal dech a chladil se pomocí dlouhého vyplazeného jazyka.
"Neměl bys tolik jíst a spíš víc cvičit," žena se mu v tichosti smála a přitom pozorovala objekt jejich mise. Mladičká princeznička Solea se procházela po terase zámku v nadýchaných růžových šatičkách.
"Když Rerizie ráda vaří a já rád jím. Hlavně vysokou."
Naša se zamračila. Anoanovy výlevy z jeho osobního života nikdy neposlouchala, radši přemýšlela o jejich úkolu. Byla zvyklá zabíjet, jak staré, tak mladé tvory. Vždycky bylo na první pohled zřejmé, že to nejsou tvorové, kteří by neměli chodit po Tarpantue a svobodně myslet. Ale tahle princeznička se jí nezdála. To, že měla sjednotit národ Elotů a Noelotů v jeden a ukončit tak vykořisťování Noelotské menšiny, jí nezajímalo. O politiku se nikdy nestarala. Když se strhne válka, přemístí se jinam. V žilách jí vždycky kolovala nezávislé krev tuláka.
"Tak jak si vede náš ptáček?" zašeptal Anoan, přetáhl si luk přes hlavu a už se natahoval pro šíp, když ho Naša chytila za ruku.
"Co je?" nechápal muž, mrsknul ocasem a těkal pohledem mezi Našou a Soleou, jež pozorovala dva měsíce v úplňku.
"Proč ji máme zabít? Čekala jsem že na první pohled to bude bestie jako vyšitá, ale koukni se na ni!"
Anoan se zakoukal na Elotskou princeznu. Byla drobná a roztomile si hrála se svými blonďatými lokýnkami, jako by jí bylo teprve pět a ne dvacet let. Její vlčí ouška byla tak malinká a oči bez duhovek tak rozjasněné. V tom vlčím národě, který jí ležel u nohou, vypadala jako zatoulané koťátko.
"No," zamyslel se muž a svraštil veliké obočí k sobě, takže vypadalo jako housenka, "jde tu o politický čachry," pokrčil rameny,"a zdání někdy může klamat."
"A nebo taky ne," vedla si žena svou a seskočila za zídky na trávník do zámecké zahrady. Vydala se, přikrčená za keři, přímo k zámku.
"Zešílelas?" vyjeknul Anoan a hned se přitiskl k zídce, když mu došlo, že vykřikl více nahlas, než by měl. Když se ujistil, že o něm hlídky neví, skočil do zahrady a pospíchal za Našou.
Doslova na ni narazil za keřem pod balkónem, kde si princezna začala právě prozpěvovat.
"Za chvíli přijde náš vůdce za svojí nevěstou a my nestihneme vypálit šíp," štěkl muž nakvašeně.
Naša hluboce nasála vzduch do tmavých nozder: "Něco tady smrdí."
Nad nimi se otevřeli dveře a ozvaly se zvuky veselí a hudby vyšší společnosti, které s cvaknutím zůstaly uvězněny v sále.
"Zlatíčko," pravil mužský hlas úlisně, "čekáš na mě dlouho? Měli jsme se tu sejít přesně o půlnoci."
Anoan se podíval na hvězdy. Vskutku, bylo právě dvacet osm hodin.
"Já už se tě nemohla dočkat," pípla plaše princezna.
Naša na svého kolegu vrhla pohled, který říkal: vidíš, je to neškodná naivní zamilovaná princeznička. Pak oba popolezli o kousek dál do keřů, aby viděli na balkón, Anoan s podrážděným výrazem, Naša s tím svým pohledem plným intuice a vzrušení z řešení záhady.
"Taky jsem se tě nemohl dočkat," pravil princ, chytil Soleu za ruce a nasměroval ji tak, aby viděl z terasy ven na zídku, kde měli čekat jeho nájemní vrazi. Zamračil se, když ve tmě nezpozoroval signál, na kterém se domluvili.
"Sakra, ten signál," pleskl se Anoan do čela. To zaslechl Sin a usmál se, když viděl dvojici ve křoví. Naša vrhla na Anoana vražedný pohled. Ten jen pokrčil rameny.
"Víš, lásko, dlouho to trvat nebude, neboj," začal si Sin dobírat Soleu. Jeho úšklebek jasně naznačoval, co se chystá provést a taky to provedl. Předklonil se k ní a políbil ji na čelo: "Zlatíčko, již brzy zemřeš a můj národ zničí ten tvůj, protože Eloté jsou takoví barbaři, že neberou ohledy na dlouhoocasé ani na dlouhosrsté." To už princezně drtil, svýma rukama s drápy, její drobounké paže. Ta jen kňučela bolestí a strachem. V jaké monstrum se to její milý proměnil?
Naša založila šíp a hbitě natáhla tětivu. Co teď? Ta princezna je neškodná, je jen překážkou v nějaké politické aféře, kterou ona neznala. Ale ona přece není vrah malých holčiček. Není vrah nevinných. Nebo je? Dělala tuhle práci už tak dlouho, že si nebyla jistá. Těkala od jednoho k druhému.
Anoan to celé pozoroval. Nevěděl, jak se Naša rozhodne, ale bylo mu jasné, o čem přemýšlí. Znal ji už dlouho a ač by to nikdy nepřiznala, znal ji dokonce lépe, něž znala sama sebe. Tohle dilema však přesahovalo je oba.
Zalitoval, že se více nezajímá o politiku a dění v komunitě Noelotů, dlouhoocasých, ale na takové myšlenky bylo pozdě.
"Au, to bolí, Sine!" vykřikla princezna a v tu ránu se k princi vyřítil šíp. Ale nezabodl se mu do ramene, kam mířil. Nezabodl se nikam. Odrazil se od kouzelné bariéry a spadl na mramorovou podlahu terasy, kde zacinkal a znehybněl.
"Co to…?" vydechli oba za keřem.
"Přesně, jak jsi říkal," pronesla princezna a její obličej nabyl svoji normální podobu, když shodila masku přetvářky. Byla to prostě vládkyně, ne žádná chudinka, ale ani bestie.
"Nejsou oddaní slovu svého pána. Jsou to neposlušní vlci, kteří nesmí být v našich řadách. Měl jsi pravdu, že je musíme odstranit ještě před sňatkem."
Sin se samolibě usmál. Měl pravdu. Naša si povzdechla: ta mužská ješitnost.
Začichala a hned věděla, co jí tu nevonělo. Mág vyšel zpoza rohu terasy a vyslal jejich směrem spoutávací kouzlo.
Popadla Anoana za ramena a strhla ho prudce stranou. Magické řetězy se mihly těsně nad jejich hlavami. Oba ihned věděli, co to znamená. Už párkrát jim mise nevyšla podle plánů a museli utíkat před rozlícenými příšerami nejrůznějšího druhu. Mágové samozřejmě nebyli výjimkou.
A tak přesedlali na všechny čtyři, protože jakožto dlouhoocasí měli oproti Elotům, bezocasým, tu výhodu, že byli stále více vlky než Marily.
A tak pelášili pryč. Když chtěli přeskočit zeď, zaskočilo je další mágovo kouzlo. Anoan zaúpěl, jeho noha byla celá od krve. Mág se k nim blížil.
"Neutíkejte a ušetřete se zbytečných zranění," hulákal na ně. "A nemějte mi to za zlé. Přece jen dělám svoji práci," usmál se ironickým úsměvem. Jistě, byla to ironie, ale tragická.
Naša zavrčela a vrhla se na mága. Drápy mu trhala dlouhou tuniku a tesáky se mu zakousla do ramene. Mág vykřikl bolestí a zasáhl ženu kouzlem přímo do hlavy. Ta padla na zem a omdlela.
Mág se otočil k muži, ale ten tam nebyl. Nikdo kromě něj a té ženy tam nebyl. Díra v kamenné zdi to vysvětlovala.
"Sakra!" zaklel mág. Musel ji udělat, když zasáhl toho vlčího muže. Otočil se, už chtěl kouzlem nadzvednout bezvládnou ženu a odnést ji na zámek, ale ani ta tam nebyla. Zamračil se a vyslal odhalovací kouzlo. Jestli se někde skrývá, najde ji. Navíc vlčí tvorové neumějí kouzlit.
Přejel kouzlem po svém okolí, ale nic. Prozkoumal i les za zdí a pak celou zahradu a nic. Ráno se musel vrátit s nepořízenou, což jeho pána ani trochu nepotěšilo.
"Jsi tak neschopný mág, že si necháš utéct zraněného a bezvědomého vlka?" ječel na něj ten chlap, který ho najal. Ani on neměl od vlka daleko.
"Nevím, jak je to možné. Pokud neumějí kouzlit lépe něž já, nebo nemají nějakou spřízněnou kouzelnou duši."
Vlčí princ se zamračil: "To na Tarpantue nemůže být nikdo normální?" praštil pěstí do stolu ve své pracovně.
Mág si nebyl jist, zdali myslí jeho, nebo sebe.

***

Anoan si oddychl. Nenašel je.
Naša tiše zaúpěla.
"Pššt," chlácholil ji muž. "To bude dobrý. Sice se už k Noelotům nemůžeme přiblížit ani na metr, aniž by nás nechtěl některej z nich zabít, ale to zvládneme. Necháme zde své rodiny a vydáme se pryč. Třeba za Aty. Ty jsou prej dost chápavý a neodsuzujou vlky," hladil Našu po vlasech, jež rovnoměrně přecházely v srst, která se noelotům táhla po délce celých zad až k ocasu.
"Víš, můj táta, to byl velkej kouzelník. Nikdy nade mnou nezlomil hůl, ikdyž věděl, že vlci a kouzla, to nejde dohromady. Ale já nejsem jenom vlk. Jsem napůl i mág," usmál se pro sebe. Za mlžnou oponou zastřívacího kouzla viděl, jak se je mág marně snaží najít a děkoval bohům za mezidruhové sňatky.
"Ach," povzdechl si, "ale té Rerizie bude škoda. Umí tak dobře vařit."
"Peč na ženskou. Co provedeme s těma dvěma princezňátkama?" zavrčela Naša.
Anoan se usmál. Věděl, že ona si nic nenechá jen tak líbit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama