Poslední večeře z krve

22. července 2013 v 22:24 | Hana Adámková |  Moje tvorba

Povídka, kterou jsem původně psala do Francouzsko-literární soutěže (tehdy jako Aura), kterážto nějak vyšumněla v tichu a k velké škodě se v ní již nepokračuje, ikdyž mě to ohromně bavilo do ní psát. A taky jsem měla vždy tak pěkné hodnocení, no koho by to nepotěsilo, že. ;)


Na téma Francie-Poslední večeře-horor.


Měla to být vůbec první poprava ve věznici La Santé. Pro obyvatele Paříže to byla senzace nevídaných rozměrů. Třásli se nedočkavostí už týdny předem a plánovali, jak takovou událost řádně zapít.

Jeden z důvodů tohoto hromadného nadšení byl fakt, že onen šťastný odsouzenec nebyl nikdo jiný, než André Roux, vrah dvanácti francouzských žen. Jejich rodiny slavily nejvíce, ikdyž tím spíše utápěly žal a nenávist ve sklenkách hořkého vína. Rok devatenáct set devět byl pro obyvatele čtrnáctého pařížského obvodu prostě navždy vryt do pamětí.

Stejně tak do paměti samotné věznice, která již týden slýchala podivné skřeky, jež vycházely z hrdla spícího odsouzence. Ostatní vězni byli náhle mdlí a nervózní, zaměstnanci byli jako na trní. Kat každý den brousil gilotinu a strážníci se hádali, kdo povede odsouzence k bráně do pekel. Tato čest byla nakonec losem přidělena muži, který o ní samozřejmě vůbec nestál. Jmenoval se Jerome Leroy, dozorce prvním rokem, rozklepaný nováček, který dovršil teprve dvacet let svého života. Mimo to mu byl udělen i významný úkol, donést vězni poslední večeři.

Jeho štíhlé pavučí prsty křečovitě svíraly tác s miskou jakési nazelenalé šlichty, vedle níž smutně ležel oschlý krajíc chleba přikrytý plátkem povadlého sýra. Velice luxusní večeře na vězeňské poměry.

Jerome se třásl po celém těle. Krátké hnědé vlasy měl mastné a rozčepýřené a kruhy pod očima vypovídaly o jeho nespavosti. Čím více se blížil k vězeňské cele, tím více se mu svíraly útroby a chtělo se mu zvracet. Jako by na něj působil nějaký tlak z vnějšku i zevnitř a snažil se ho převrátit naruby.

Otevřel kukátko a nakoukl do holé místnosti. Na podlaze se válela slámová matrace a na ní ležel Roux zírající do stropu. V cele to páchlo po zvratcích a výkalech, které čpěly v kýblu v rohu, a ikdyž si na to dozorce musí rychle zvyknout, Jeromeovi to stále nešlo přes nos. Strážný na chodbě odemkl dveře, aby Jerome vklouzl dovnitř a poté za ním zase zamkl.

"Jsem dozorce Leroy a nesu vám poslední večeři," řekl tence, ikdyž se ze všech sil snažil, aby to znělo sebejistě a tvrdě. Odkašlal si a zkusil to znovu. Tentokráte více nahlas: "Nesu vám poslední večeři!"

"Jo, já vím," ozvalo se z matrace, ale vězeň se ani nehnul. "To bude asi lahoda, že?"

Dozorce se znechuceně podíval na pokrm a ačkoli chtěl vězně nějak povzbudit, vyšlo z něj jen: "Hm."

Roux se zasmál a pak hned zvážněl: "Kolik tam asi bude lidí?"

Vypadalo to, že vězeň mluví sám se sebou a tak Jerome položil tác na zem a už se chystal zaklepat, aby ho strážný pustil ven, když se za ním ozval úlisný hlas: "Kampak bys šel, dozorčíku?"

Dozorce se otočil a spatřil Rouxe se šíleným pohledem, jak hltá obsah misky, kolem úst mu zůstávaly nazelenalé fleky a stříkance, které skapávaly zase zpět do nádoby. Jeromeovi se nadzvedl žaludek a tak se raději zadíval do zdi.

"Jen se u mě posaď a povyprávěj mi o přípravách na ten zítřejší velký den."

Jerome se tedy posadil na nejčistší část země, kterou našel a opřel se křečovitě o stěnu. Vůbec ho netěšila vrahova společnost, ale ze všeho nejvíce si přál dostát svým povinnostem vězeňského dozorce, ikdyž nevěděl jistě, jestli sahají tak daleko, aby musel dělat vězni společnost.

"No, bude se to konat na rohu ulic Rue de la Santé a Boulevard Arago. Každý o tom teď mluví. Bude tam snad celý čtrnáctý okrsek."

Roux se zase zasmál tím smíchem, kterým se smějí jen blázni: "Už se nemůžu dočkat!" Rozhodil rukama nad hlavou, přičemž lžící udělal na stěně další flek, který už se mezi ostatními letitými ztrácel.

"Bude to moje finální vystoupení. Ale stejně nezemřu, Leroy. Já nikdy nezemřu," ukazoval na dozorce lžící, chechtal se, až Jeromeovi jezdil mráz po zádech, a začal do sebe ládovat chleba se sýrem.

Dozorce nahlas polkl a zahleděl se na zem, kam padaly drobečky chleba. Krysy ihned vycupitaly ze svých nor a začaly se ládovat.

"Ahoj, zlatíčka," vítal je Roux a hladil je svými špinavými prsty. Pak jim hodil poslední kousek chleba. "Já už to stejně nebudu potřebovat."

"Ale...," chtěl Jerome něco namítnout, Roux ho však přerušil.

"Vsadil bych se, že ostatní dozorci se museli prát o to, aby sem mohli donést tuhle šlichtu a nakopat mi tu pořádně zadek. Zdecimovali by mi můj ksicht tak, že by mě lidi zítra ani nepoznali. Tak co tu, u všech rohatých děláš ty?"

Dozorce by se vsadil, že v tu chvíli vězni zažhnuly oči rudě. Napjatě odpověděl: "Losovali jsme."

Vrah se zase zachechtal. "Jak jinak." Plácal se dlaněmi o stehna, až se krysy vylekaly a rozutekly se.

"Jen běžte, vy nevděčná chásko!" řval za nimi. Fanatický šílenec, pomyslel si Leroy a vstal, aby co nejrychleji odešel. Nechtěl tu s ním být a stát se obětí jeho nezvladatelných změn nálad. Zaklepal na dveře a ty se po chvíli otevřely. Když vycházel na chodbu, Roux se hnal za ním. Se strážníkem ještě stihli zavřít dveře, než do nich vězeň narazil a řval: "Neodcházej mi, Leroýčku! Nenechávej mě tu s ním samotnýho!" Bušil na dveře pěstmi a úpěnlivě skučel.

Strážný se podíval na Jeroma a s vytřeštěnýma očima zašeptal: "Je to blázen. Pořád řve něco o nějakým démonovi. Jsem vážně rád, že zítra už bude po něm."

Jo, bude po něm, znělo Jeromeovi hlavou, když se plížil zpět do dozorny, aby si odsloužil svojí dvanáctihodinovou směnu. Usedl za pracovní stůl za sklem, odkud měl výhled na hlavní chodbu i na vchod do budovy. Někdy mu přišlo, že tu spíš dělá hlídače, zatímco strážní na chodbách jsou ti praví dozorci.

Zahleděl se do papírů. Taková zbytečná práce, to papírování…

Seděl či stál? Létal. Vznášel se nad ulicí. Pod ním se ozývaly kroky těžkých bot, jež klapaly o kočičí hlavy noční Paříže. Ve vzduchu čpěl laciný parfém a všude byl slyšet zpěv a veselé halekání opilých mužů a žen. Přímo pod ním se však rozprostíralo tísnivé mrtvé ticho, doprovázené jen zvuky polibků.

To ticho náhle rozťal výkřik, jako když kudla rozpáře zvířeti hrdlo. Ženský nářek pomalu ustával až se rozplynul do noci. Jerome se podíval pod sebe a spatřil kaluž plnou krve. Nad tou ženou v křiklavě zelených šatech a s maskou na obličeji, se skláněl nějaký muž. Leroy měl tušení, že to je Roux. A opravdu, když zvedl hlavu, ukázaly se jeho šílené strhané rysy obličeje, nyní plného krve. Zvrátil hlavu k nebesům v nepřirozeném úhlu a smál se, jako samotný ďábel. Jeho oči žhnuly rudě a z jeho úst cákaly kapičky ženiny krve.

Pak odběhl po všech čtyřech někam pryč do tmy ulic a jeho smích pomalu přecházel v jakési vití a skřehotání.

Jerome se trhnutím probudil. Na sklo bušil vyděšený hlídač z chodby, kde Roux přebýval, a křičel: "Rychle, Leroy, Roux se chce zabít!"

To Jeroma probralo. Ihned se rozběhl do chodby s vrahovou celou a cestou kontroloval svůj revolver, zdali je řádně nabitý. Z šoku a nervozity mu dvakrát upadl na zem, takže když doběhli k cele, ze které se draly děsivé zvuky, strážný na Jeroma zhlížel dosti nedůvěřivě. Byl to postarší pán s ochablými svaly a kulatým dobráckým obličejem.

"Umíš s tím vůbec zacházet, hochu?" zeptal se, jako by ani nepočítal s možnou kladnou odpovědí.

Leroy ho ignoroval. Štvalo ho, když s ním ostatní zacházeli jako s malým dítětem. A to bylo příliš často. Jen proto, že je malý, vyhublý a ze všeho vyklepaný, neznamená, že náročné situace nedokáže zvládnout.

"Odemkněte ty dveře, Moreau!" nařídil strážnému. Ten vytáhl svůj vlastní revolver a nervózně zastrčil klíč do zámku. V tom skřeky utichly. Jerome naznačil strážnému, ať s odmykáním počká a opatrně se jal otevřít kukátko na dveřích.

Když odsunul železnou destičku a před ním se vynořil tmavý zapáchající pokoj, Rouxe nebylo nikde vidět. Jakmile už si myslel, že jakousi siluetu rozeznává na slaměné matraci a jeho tep se začínal zpomalovat, přímo před jeho obličejem se objevil obličej vraha.

André na něj cenil zakrvácené zuby a jeho červené oči až svítili do tmy. Jerome se lekl tak, až nadskočil a zajíkl se.

Strážný ucouvl s výrazem největší hrůzy v očích: "Pro boha!"

Roux se zachechtal a začal se hryzat do již zkrvaveného předloktí, až mu z něj stříkala krev do všech stran.

"Musíme ho svázat!" křičel dozorce přes skřehotavé zvuky Rouxova hrdla. "Moreau!" křikl, když viděl, že strážný nepřestává zírat na tu krvavou spoušť. "Moreau, slyšíte mě?"

Ale Moreau ho neslyšel. Jako hypnotizovaný pohledem rudých očí se vydal směrem k cele a chytil klíč, který dosud trčel v zámku.

"Nedělejte to. Musíme sehnat posily!" řval na něj Jerome. "Neodemykejte ty dveře, Moreau!"

Strážný jako by ho nevnímal. Zámek cvakl a dveře se vrzavě otevřely. Z útrob cely se ozval smích, jaký Jerome slyšel ve svém snu. Ďáblův smích s nejčernějšími úmysly. Strážný se divně zapotácel a náhlým trhnutím byl vcucnut do šera cely, odkud se ozývaly jen mlaskavé zvuky a chroptění utápějících se dýchacích cest.

Leroy se nemohl ani pohnout. Připadalo mu, jako by se mu to celé jen zdálo. Nejspíš se z toho snu ještě neprobudil, jen si to myslel. Sáhl si na obličej, kam mu stříkla Rouxova krev a olízl si mokré prsty. Na jazyku ucítil nezaměnitelnou kyselou pachuť červené tělní tekutiny.

Do hajzlu! Tohle není sen!

Z útrob cely se vylíhla jakási pokroucená bytost, která nosila Rouxsův obličej a oblečení. Nohy tomu čněly do stran, jako obřímu pavoukovi a rukama se to opíralo o zem, jako gorila. Z hrdla této obludy vyšlo zasyčení: "Leroyyy… Sss... Jsi na řadě…. Sss…"

"Ne!" vykřikl Jerome a vystřelil na to monstrum. Nevěděl, zdali se trefil. Monstrum sebou jen škublo a lezlo dál. Vystřelil znovu. Tentokrát viděl jasně, jak kulka zajela do hrudi té obludy. Ta se však nezastavovala a mířila přímo k němu.

"To není možné!" křičel Leroy zoufale a rozeběhl se chodbou pryč. Musí se tomu schovat.

"Leroyyy!" řvalo stvoření za ním a přešlo do klusu. "Měl jsi mě zabít, když jsi ještě mohl! Sss…"

Jerome utíkal pořád dál. Kde se mám schovat? Kde mě nebude hledat? Utíkal pořád dál, až mu došlo, že za sebou neslyší dusot kroků ani hmyzí syčení. Zastavil se a snažil se vymyslet nějaké řešení. Ale obával se, že žádné není.

Další strážný a dozorce se nacházel na druhé straně budovy. Buď ho to sežere cestou, nebo tam přijde a nalezne mrtvé kolegy. Nebo uteče ven. Tam by ho to jen tak nenašlo. Ale našlo by to spoustu jiných lidí a řádilo by to dál a to nesmí připustit. Musí to uvěznit. Ale jak?

"Jak se ti spalo?" ozvalo se dál v chodbě. Byl to hlas André Rouxe bez hmyzího přízvuku. Jerome tím směrem namířil zbraň, ale jinak ani nedutal.

"Viděl jsi moji první vraždu. Ta byla tak dětská. Jako všechny začátky." Hlas se blížil a ze tmy se pomalu vynořovala skvostně se nesoucí postava mladého muže.

"Omlouvám se za to předtím. Měl jsem trochu hlad, znáš to. Lidská krev je nejlepší," v šeru chodby se mihl jeho zářivý úsměv.

"Ani se nehni, ty vrahu," zavrčel Jerome.

"No, no, no," zamlaskal na něj Roux. "Přece bys mě nechtěl rozčílit."

Jerome už to nevydržel a vystřelil. Doufal, že teď, když André vypadá jako André a ne jako křížená bestie bude mít zbraň lepší účinky. Ale marně.

Roux sebou škubl, zakuckal se a vykašlal kulku ústy ven. Hodil jí na zem.

"Nestřílej do mě pořád! Uvidíš, náš pán ti dá také takovou sílu. Moje tělo už nemá takovou životnost, teď když mě chytili a tak musím předat svůj dar."

"Já od tebe nic nechci!"

"Nebuď hlupák! Náš pán si vybírá pečlivě. Nikdy u jednoho hostitele nevydrží dlouho, ale zato ti dopřeje život v přepychu." André mluvil úlisně jako had, ale Jerome nevěděl o čem. Bylo mu jasné že to nebude nic dobrého, poté co viděl jeho děsivou přeměnu.

"Raději zemřu!" vykřikl a začal pálit jeden náboj za druhým.

To Rouxe rozlítilo. Vyrazil prudce vpřed a odhodil Leroyův revolver do tmy. Popadl dozorce za vlasy a zvrátil mu hlavu dozadu.

"To se ti velice rychle splní! Sss..."

Z dozorcových úst vyšlo jen slabé zasténání: "Pomoc," a pak zmlkly a splynuly s temnotou vězeňské chodby. Jerome nic necítil, neslyšel, neviděl. Hustá mlha ho halila do rudého dýmu a na jeho krku byl vyhlouben ortel jeho smrti.

***

Ozvalo se zaklepání na skleněnou stěnu a Jerome se trhnutím probral. Lekl se, když pohlédl do rozčilených očí hlavního dozorce.

"Máte padáka, Leroy!" řval na celé vězení.

Jerome nechápal o čem to mluví, ale byl rád, že se probudil z toho hrozného nesmyslného snu, ze kterého mu ještě teď běhal mráz po zádech. Vstal a šel poslušně za svým velitelem, který na něj nepřestával chrlit blesky.

Když došli k Rouxově cele, poznal, že je tu něco špatně. Byla dokořán a ve vnitř ležela mrtvola strážného Moreaua v kaluži zaschlé krve.

"Mátě štěstí, že Roux neutekl. Je to šílenec a zhroutil se hned za dalším rohem. Ale říkám vám, že mám sto chutí vás nechat předvolat před soud! Jste však mladý a tak zařídím, aby jste už nikdy nepřičichl ani na milimetr k policejní či dozorčí práci. Je vám to jasné?"

"Naprosto, pane," řekl Jerome, který byl stéle v šoku. Sbalil si svých pár švestek a vyplížil se s potupou pryč.

***

Leroy hypnotizoval roh ulic Rue de la Santé a Boulevard Arago. Gilotina se blyštila odrazy slunce, rozlícený a zároveň slavící dav vyvolával slovo: "Smrt! Smrt! Smrt!"

André Roux vypadal zcela normálně. Tedy vypadal jako člověk. Jerome naproti tomu byl strhaný a celý zelený. Už nevěděl co je klam a co skutečnost. Mnul si stále krk a čekal na jeden jediný okamžik: na smrti bestie.

A konečně ten okamžik přišel. Roux byl umístěn pod ostří gilotiny a dav umlkl v očekávání. André se usmál a v další chvíli už byl bez hlavy. Sek!

Dav jásal a Jerome se třásl. Čekal, kdy Roux vstane a nasadí si hlavu zpět k deformovanému tělu. Ale to se nestalo.

Už chtěl začít slavit, když se v jeho těle roztepala mučivá bolest. Jeho smysly se zastřely a hlas utichl. Myšlenky vyšuměli do ticha. Jeho oči se zbarvily do ruda jeho smích se zlomil v ďábelský chechot.

"Ssssmrt!" zasyčel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama