Setkání na Povrchu

15. září 2013 v 21:49 | Hana Adámková |  Moje tvorba
Sedím na lavičce a koukám na poklidnou hladinu Temže. Snažím se tvářit přirozeně, ačkoli se mi útroby svírají trémou.
Na mém rameni náhle přistane něčí ruka. Uvědomím si, že jsem ho ani neslyšela přicházet. Tréma, ta je rázem pryč, při pohledu na chlapce, kterého mi popisoval Drake.
"Charlie," oslovím ho smyšleným jménem. Styxové mají uši všude.
"Rád tě vidím, Vivian." Horší jméno už vymyslet nemohl? Obejme mě a pak se vydáme k nedaleké cukrárně.
Když se usadíme do boxu ke zdi a servírka každému donese kopeček zmrzliny, Will mi položí ruku na stehno. Trochu se zachvěji, přeci jen není zcela k zahození. Takový roztomilý albínek. A přestože vím, že jsme tu kvůli Drakeově smrti, musím si přiznat, jak ráda ho poznávám. Stisknu jeho ruku a věnuji mu úsměv.
"Jaké to tam je?" zeptám se a myslím tím samozřejmě rub Země, planetu uvnitř planety, ten Ztracený svět v Podzemí.
"Nádherný," pronese a jeho oči se zatoulají kamsi do vzpomínek, "když nenarazíš na havěť." Jeho výraz ztvrdne a úsměv se vytratí.
Odtáhnu ruku a on si zcela přirozeně zastrčí do kapsy malé zařízení, které mi tu pro něj nechal náš společný přítel. Nevím k čemu je dobré, ale jak znám Drakea, určitě to Will využije.
"Díky za schůzku, tak zase někdy," prohodí Will po chvíli.
Je vidět, že má na spěch, zvedne se a hned zmizí. Myslí si, že jsme se viděli poprvé a naposledy. Ale to mě, hoch, ještě nezná.
Lítostivě opustím roztávající se zmrzlinu a vyjdu na ulici, kde vytáhnu GPS navigaci a na displeji hledám červenou tečku. Hned, jak ji spatřím kráčet po Park street, se v duchu zaraduji. Will na to malé překvapení, které jsem mu přišpendlila na kabát dosud nepřišel.
Myslíš, Wille Burrowsi, že bych si tě nechala pláchnout a dál seděla doma na zadku, zatímco pode mnou zuří válka?
To se pleteš!
Vykročím vpřed.
 

Co mi vadí na sériích, aneb, autoři, ušetřte mě!

9. září 2013 v 20:31 | Hana Adámková |  Psaní o psaní a o životě
Miluji knižní série! Když se mi první díl zalíbí, vrhnu se natěšeně na pokračování. Mé oblíbené postavy se potýkají s dalšími problémy a já si mohu užít ještě nějaký ten čas s nimi. Když jsem do série zaláskovaná, odradit mě může jen velice málo věcí.

Ze série se stane fraška!

Díl od dílu je to čím dál horší. Nesmyslné natahování knih, jen aby z toho autor vyždímal ještě prachy. Příklad, který mluví za vše jsou Upíří deníky. Přečetla jsem jich asi deset, a přemýšlím o tom, že rezignuji. Už mě nebaví, jak se Elena, ta dokonalá blondýnka, nemůže rozhodnout mezi chlapy, jak je příběh natahován a natahován, až je řešení problému po XXL dílech v nedohlednu. Nudá!

Do toho se může vměstnat ještě další faktor, aneb to, že mě styl autorky už přestal bavit. Neustálé okecávání už prostě není in. To samé bych mohla tvrdit například o sérii Andělé. To neustálé kňourání hlavní hrdinky a její sáhodlouhé myšlenkové procesy o tom, jak je její kluk dokonalý a jak si jsou souzeni….jojo to už přece vím! Tak takhle se natahuje kniha co!

A tím se dostávám k dalšímu bodu: Opakování až do zmagoření!

To mě zrovna dnes velice naštvala Richelle Mead. Právě čtu třetí díl Vampýrské Akademie a nevím co s ní. Tahle knižní série mě opravdu nadchla a tak jsem si hned po dočtení prvního dílu koupila i zbytek příběhů o Rose a Lisse. Ale ejhle. Hned na začátku druhého dílu máme kapitolku, kde je shrnut celý díl předchozí. No dobrá, chápu že kdysi asi čtenáři museli čekat nějaký ten pátek, než autorka nadatlovala další díl a tak potřebovali trochu oprášit paměť. Tak jedem dál. Popisy druhů vampýrů, kdo jsou to dhampýři, Morojové, Strigojové, jak se z vás stane Strigoj, bla bla bla… To už jsme přece pochopili už v prvním díle! No fajn, fajn! Někdo to možná pozapomněl, neškodí si to zopakovat. Začátek třetího dílu. To samé. Stav: smiřování se s autorčinou potřebou vysvětlování vše milionkrát, jako pro blbce. Polovina třetího dílu: Já vím, kdo jsou krvavé děvky!!! Stav: Je mi dost šoufl, můj mozek protestuje. Začnu tyto pasáže přeskakovat!

Takže vás, milý autoři, snažně prosím, ušetřte mě!

Ušetřte své čtenáře, nebo o ně přijdete.


Nebo vás to neodrazuje číst dál? Co vás donutí odložit knihu a říct si "nikdy víc"?


Vlčí zkouška

16. srpna 2013 v 13:37 | Hana Adámková |  Moje tvorba
Vlčí zkouška je povídka, kterou naleznete i v tištěné podobě v osmém soutěžním sborníku internetové literární soutěže Rytiny. V pravidlech jsem nikde nenašla, že bych povídku nemohla publikovat po jejím otištění, takže to snad nebude vadit :)
 


Poslední večeře z krve

22. července 2013 v 22:24 | Hana Adámková |  Moje tvorba

Povídka, kterou jsem původně psala do Francouzsko-literární soutěže (tehdy jako Aura), kterážto nějak vyšumněla v tichu a k velké škodě se v ní již nepokračuje, ikdyž mě to ohromně bavilo do ní psát. A taky jsem měla vždy tak pěkné hodnocení, no koho by to nepotěsilo, že. ;)


Na téma Francie-Poslední večeře-horor.

Klávesnice nebo papír?

26. března 2013 v 15:21 | Hana Adámková |  Psaní o psaní a o životě
Stanovit si způsob psaní je základní potřeba každého začínajícího autora. -Protože jak nemáte správný řezbářský nástroj, kvalitní výrobek s ním jen tak nevyřežete. Popřípadě vám to bude trvat příliš dlouho, tvar bude mírně deformovaný, povrch hrubý a celkový dojem nic moc.-

Takže papír nebo klávesnice?
Šetřete české lesy!
Počkat!
Dobrý. Své ekologické já jsem zamkla v koupelně a můžeme pokračovat.

Papír, notýsek, či sešit, můžete vzít všude s sebou. I jeden zmuchlaný list se spolu s propiskou vměstná do kapsy a ještě zbude místo. Pak kdykoliv vás přepadne múza, bez námahy jí můžete vyhovět, zapsat nápady, myšlenky, postřehy a jít dál. Pozor ale, ať svůj drahocenný poklad někde cestou nevytrousíte.
Z mého výzkumu, jež jsem v rámci školních povinností prováděla o Terapii psaním, vím, že psaní v ruce zpomaluje myšlení a zklidňuje rozbouřené vody lidské mysli. Tudíž je tato metoda v hodná pro myšlenkové chvátaly, kteří potřebují zpomalit a každou větu si lépe promyslet.
Avšak není to konečná stanice. Pokud si nepíšete vyloženě a doslova do šuplíku, tomu zpropadenému počítači prostě neuniknete, protože váš nezformátovaný kočkopis po vás prostě nikdo (kromě hrstky vašich blízkých, jež se obětují) číst prostě nebude. Ale i to má svoji výhodu. Při zdlouhavém luštění slov a nesmyslů ("Kdo tam tohle napsal? To jsem nebyla já!") si text projdete, upravíte, doplníte -Sakra co je tohle za slovo? Jo aha.- dle libosti.
Takové malé bezvýznamné plus je i to, že na papíře se text zdá delší než ve wordu, kde odstavec přes celou stranu A5 mého sešitu s krtečkem, jen tak smutně kouká na několika řádcích. Což je zase otázka psychologie a motivace.
A jelikož bušení na dveře koupelny už mi leze na nervy: pomineme-li sentimentální skladování, můžeme recyklovat.

Zdroje obrá-zků.

Pro rychlé ťukaly tu máme počítače, psací stroje a další vychytávky, kteréžto jim rovnou poskytnou kýženou finální podobu (když jim neklekne počítač a vše se nesmaže:-/ ), ikdyž opravovaní textu je nutné i zde. Zkušenější autoři vědoucně přikývnou, nováčci vytřeští oči- ale to už je jiná kapitola.
Pokud nemáte nejnovější něcoPod nebo jiné mobilní přístroje, těžko budete stolní počítač tahat v kapse. Notebook by se dal, ale představte si to: Sedíte v "emhádéčku", okolo vás desítky smradlavých lidí se zběsile běhajícími prsty utírajícími sliny při pohledu na vašeho drahého miláčka, řidič zabrzdí, noťas letí…! Ay caramba!
Na počítač si musíte většinou počkat až se pěkně vrátíte domů. Polovinu nápadů, které vás v městské hromadné dopravě napadly, už jste zapomněli, druhá polovina ztratila ten šmrnc, který měla ještě když jste na ty geniální věty přišli. Když vám proudily hlavou, zatímco se ten starý pán držel tyče a rýpal se v nose.
Někdo však potřebuje na tvoření naprostý klid a rušný vír velkoměsta mu neskýtá žádnou inspiraci, když je přímo v centru dění. Nikoho takového sice neznám, ale co já vím, možné je cokoliv.

Vlastně teď jsem si vzpomněla, že všemi známá J. K. Rowling v jednom dokumentárním filmu řekla, že kdyby tehdy v tom vlaku, když se jí Harry zjevil poprvé, měla cokoliv na psaní, ten příběh by dnes vypadal asi o dost jinak a nejspíš ne lépe.

Pravá otázka tedy zní Zaznamenávat či Nezaznamenávat?
Nechat uležet, nebo sklidit hned?
A přežije dobrá myšlenka promýšlení, nebo přežije ta špatná?
Nechme pracovat náhody, nehody, neshody, schody, dohody, shody, výhody i nevýhody a žijme. Ono přílišné přemýšlení nad tím jak přemýšlet také není dobré. ;)

Najděte si svůj styl.